Příběh Tomáška
Musím přežít své dítě
...a najednou bylo všechno úplně jinak
"Maminko, budete s ním mít moc práce, ale ať se učí dělat všechny pohyby pouze správně," loučila se primářka porodnice s paní Remarovou, když si odvážela domů svého Tomáška. Matka si to vzala k srdci a před každým kojením cvičila s novorozencem základní cviky pro nedonošené děti. Brzy ale poznala, že to bude náročnější. Tomášek byl naprosto apatický (Vidí to dítě vůbec?) a reagoval úplně jinak než ostatní miminka. Venku se třeba ozvala strašná rána - a Tomášek nic. (Co když neslyší?) Pak v pokoji klapl vypínač a dítě se vyděsilo. Tomáškovy svaly byly jako kus hadru, teprve v roce měl novorozenecké reflexy a s držením hlavičky byly problémy ještě ve třech letech. Diagnóza zněla: DMO, kvadruparetická forma, hypotonický syndrom neboli ležák s nejtěžším stupněm mentální retardace - nic nevnímající člověk...
Paní Remarová ale není z těch, kdo se lehko vzdávají a měla také obrovské štěstí, že potkala při rehabilitaci Magdalenu Jílkovou. Ta znala Vojtovu metodu, jejíž mistrovství spočívá v tom, že dráždění reflexních bodů je speciálně upraveno pro konkrétní postižení. "Udělám pro vás všechno, ale nevím, nevím. Jestli ten kluk bude chodit, můžete s ním jezdit po světě a ukazovat ho jako zázrak," prohlásila terapeutka. Podařilo se. V době, kdy ostatní děti začínají chodit do školy, Tomášek konečně zavrávoral na svých nohách a udělal první nejisté krůčky. Matku to stálo jen maličkost - s dítětem sedm let den co den pět hodin cvičit. Koupila si také fotoaparát, aby zachytila Tomáškův úsměv a přesvědčila tak neurology, že dítě vnímá a dělá drobné pokroky. Řekli jí sice: "Ta práce není úměrná výsledkům!", ale ji to neodradilo.
Dítětem na doživotí
Každé dítě přinese do rodiny spoustu změn a první tři roky zaměstná všechny okolo, postupně se ale stává samostatnější a samostatnější. To rodiče postiženého dítěte nepoznají úlevu nikdy. Netřeba zdůrazňovat, že je to těžká zkouška jejich vzájemného soužití. Taková péče je totiž vysilující a doživotní. Existují případy, kdy se rodiče obětují a zůstanou s dítětem v izolaci, ale je to pro ně tak náročné, že situaci nakonec stejně vlastními silami nezvládnou, a tak dítě stejně skončí v některém z ústavů. Oni zůstávají doma, ale nadosmrti se trá
pí. Někdy se rodina úplně rozpadne, někdy dojde i k osobním tragédiím. "Bez pomoci okolí se to dá vydržet jen určitou dobu," tvrdí paní Remarová. "My tři, manžel, Tomášek a já, jsme to také nezvládli. Když jsem před devíti lety objevila v Modřanech nevyužitou budovu jeslí, koncepce Modrého klíče byla rychle na papíře. Když vás tlačí bota, víte přesně, co chcete. I rodina s postiženým dítětem má přece nárok na normální život!" K tomu normálnímu životu patří školka či škola. Malí svěřenci tráví čas mezi svými vrstevníky, rehabilitují pod odborným vedením, ti nemluvící se něco naučí od svých mluvících kamarádů, rodiče přes den normálně pracují a večer je celá rodina zase pohromadě. Ideální prý je vytvořit integrované zařízení, jímž by svěřenci prošli od školky až po chráněné dílny a mohli tu třeba prožít celý život, když nenajdou jinou alternativu.
Oáza lásky
Že byl Modrý klíč vytvořen s láskou, to se pozná na první pohled. Povystouplá skleněná hala změnila bývalé jesle k nepoznání, pastelová fasáda ladí s barvou malebných stříšek, objekt jako ze zahraničního katalogu, posazený do pěkné zahrady. I ty kytky tu dřív kvetou a ve skleníku bují zelenina. Cestičky jsou vydlážděné střídavě hladkými dlaždicemi a hrbolatými pražci, aby děti, ať už chodí nebo jezdí na vozíčku, zvládly i nerovný terén. Hřiště má zase podobu kouzelného kopce s dvěma skluzavkami a ze strany je provrtaný tunelem pro malé "žížalky". Ale vejděme dovnitř. V učebnách čekají plyšová zvířátka větší než lidská drobotina - slouží tělíčkům při hledání potřebné polohy během rehabilitace. Je tu bazén a herna plná barevných krychlí. Nemluvící děti na nich hledají stejné kytičky, poznávají barvy a pak třeba staví zelenou louku nebo modrý potok, překračují jej, a přesto se nepocákají. Mají tu také "obyvák" a "kuchyňku", kde vaří čaj, stolují a uklízí nádobí. V keramické dílně zaměstnává jejich ruce fantazie, pokud zrovna "nepečou" miniaturní cihličky pro sponzory. Za každou desetikorunu dostane dárce jednu.
zdroj: www.mujweb.cz/zdravi/dmob/