Vítejte..

Jmenuji se Markéta Stolínová, ale přátelé a rodina mi říkají Tinka.Tuto webovou stránku jsem si pořídila, protože to byl projekt do školy. Mé webové stránky jsou na téma dětská mozková obrna. A ptáte se, proč zrovna tohle téma? Odpověď je lehká, protože sama tu dětskou mozkovou obrnu mám. Tak jsem si řekla, že o tom napíšu. Dočtete se tady, co je vlastně dětská mozková obrna (DMO). Jaké jsou druhy DMO. Také různé příběhy. Dočtete se, jak beru já svůj handicap Je tu i fotogalerie a video.

Tak snad se vám moje stránky budou líbit. :-)

Já a handicap

Narodila jsem se předčasně v sedmi měsících. Hned po narození mě doktoři dali do inkubátoru a tam se asi muselo něco stát, protože byl mi rok a já jsem si nedokázala vůbec sednout. Furt jsem jen lezla (plazila se). A když už bylo na čase, abych začala chodit, tak jsem stále jen lezla. A to byl asi ten okamžik, kdy si rodiče řekli, že se mnou není něco v pořádku. Tak mě vzali k doktorovi, ale ten jim řekl, že jsem v naprostém pořádku, že mi nic není, že je to normální, že se ještě nestavím na nohy, že u každého dítěte to je individuální, ale rodičům to bylo stejnak divné, protože stále jsem jen lezla, nedokázala jsem si sednout prostě nic, tak mě rodiče tentokrát vzali k jinému doktorovi. Ten nechápal, jak ten první doktor mohl říct, že jsem v pořáidku, protože kdyby mě důkladně vyšetřil, tak by přišel na to, že trpím dětskou mozkovou obrnou, že je evidentní, že mě odbyl, že i tím jak mě dali do inkubátoru, tak se někde musela stát chyba, kdy mi tam asi museli překysličit mozek, nebo něco podobného. Takže mě čekala dlouhá cesta různých operací, rehabilitací, lázní.  Nebylo to vůbec lehké. Říkala jsem si, proč to postihlo zrovna mě? Ale časem jsem si "zvykla" nic jiného mi ani nezbylo. Člověk si prostě časem "zvykne", ale asi se s tím nesmíří. A jestli já jsem se s tím smířila? Asi takhle to povím - beru svůj handicap jako součást mě samotné. A díky svým rodičům a své píli jsem to dopracovala, tak daleko, že dokážu chodit.. sice o francouzských holích, ale chodím.

Někdy si, ale říkám jaká bych asi byla, kdybych byla zdravá holka, jak bych asi pohlížela na lidi, co mají nějaký handicap. Jak bych je asi brala? Koukala bych na ně skrz prsty? To nevím a těžko říct, jaká bych byla, kdybych handicap neměla.Je pravda, že mi ten handicap hodně věcí vzal - např. sportování, tancování, ale je zase pravda, že i když mám berle, tak tancuju - sice to asi není nic moc, ale to nevadí - já mám tanec ráda, ale abych se dostala k jádru věci, co mi handicap hlavně vzal, tak to je umět si věřit. Víte je hrozně těžké si věřit a obzvlášť, když máte ještě handicap a nemusí to být jen dětská mozková obrna. Je to jako byste měli v sobě určitou brzdu, určitý blok. 

Ale na druhou stranu mi ten handicap také hodně dal, mám teď na mysli třeba např. pohled na život myslím si, že si víc važím určitých věcí - to, co se může zdát směsné, tak pro mě je obdivuhodné. Prostě si myslím, že se na život koukám trošku jinak, než třeba ten zdravý člověk. Zdravý člověk podle mě bere všechno jako samozřejmost a někdy si ani neváží toho, že je zdravý. Nikdy nevíte, co se stane,co vás potká. Co je samozřejmostí dneška, nemusí být samozřejmostí zítřka. A v neposlední řadě, co bych chtěla napsat, že jsem moc vděčná svým rodičům. Jsem vděčná za to, že i přes moje postížení si mě nechali, že ani jedinkrát nezaváhali, že by mě dali pryč. Udělali pro mě toho hrozně moc. Díky nim jsem na tom teď, tak jak jsem. A to jim nikdy nezapomenu.

                  Tak to je můj příběh. A kdo mě aspoň trošku zná, tak ví, jaká jsem. Nejsem ten tip člověka, co se hned směřuje. Musím nejdřív toho člověka trochu poznat, abych mu vůbec pootevřela svoje srdce. Myslím si, že je dobře, když člověk "neodkreje" všechny svoje karty, co má, protože tím, že je "neodkryje" je může použít ve svůj prospěch a je na každým z nás, jak s těmi kartami naloží, jak s nimi bude v životě hrát. Někdo s nimi může švindlovat, někdo může zase hrát poctivou hru, tak jako je na každým z nás jakou cestu si v životě zvolí. Někdo si zvolí cestu tajemna a nebezpečna, někdo si zase zvolí cestu méně nebezpečnou, cestu určité jistoty a pohody. Je to různé, tak jako lidé jsou různí, což je dobře, protože, kdyby lidé byli, jak přes kopírák, kdyby život byl bezproblémový, zalítý jen sluncem, tak by to byla hrozná nuda. V životě musejí být problémy, překážky, propasti, abychom když upadneme našli v sobě tu sílu, kterou každý z nás má, proto, abychom byli schopný zase vstát a jít dál.

Podle mě by člověk neměl ani litovat toho, co udělal, jako spíš toho, co neudělal, protože i když to třeba nebylo zrovna správné, tak v ten okamžik to tak cítil a chtěl to udělat a považoval to za správné.  Tak jako věřím, že všechno má svůj důvod, svůj smysl, svoje opodstatnění, že nic se neděje náhodou, že osud je nám určitým způsobem dán, i když z poloviny si ho asi píšeme sami. Holt, život není pohádka, tak jako pohádka není život, ale taková zlatá rybka, která by mi splnila tři přání by mi nevadila. :-) A co bych si přála?  Dům na Hawai, Porche, a spoustu peněz - sobecká to přání, ale co si budeme povídat, každý z nás je svým způsobem sobecký jen s tím rozdílem, že někdo je míň a někdo víc. Kdy člověk by měl být skromnější, umět být skromnější umět se radovat i  z pouhých maličkostí, protože někdy právě ty maličkosti nám davají sílu a někdy možná i smysl života. A kdybych si měla opravdu něco přát, tak bych si ze srdce přála, abych já a celá má rodina byla zdravá - a šťastná, aby moji přátelé byli spokojení a šťastní. A abych konečně našla lásku, ale ne jen tak ledajakou. Takovou tu lásku, kdy cítíte, že k sobě patříte, kdy myšlenka na něj/ní vás dělá šťastnou/šťastného, kdy jen tak mlčky sedíte, ale víte, že jeden pro druhého tady jste.  A taková je láska - nevidíme jí, ale cítíme.

Je i spousta osamělých duší, ale já věřím, že na každého někde někdo čeká, že nezáleží jak dlouho čekáte, ale na koho. 

A to je asi všechno, co jsem chtěla napsat.

Je tu video, na kterým je  chlapec právě s dětskou mozkovou obrnou, kde vlastně ukazuje, že i když je na vozíčku, tak žije "úplně normální život."